Jitřenka

Podzimní oddílová družina

Zápis pro vás sesmolil(a): oddílová družina

Datum akce: 16.10.2010

A jak to tam vypadalo?

Je sobota, olovnatá obloha nad našimi hlavami nevěští nic dobrého. Na vlakovém nádraží se špatná věštba jen potvrzuje. Vlak nejede. Pozitivní zpráva – pršet nebude, do Ostroměře pojedeme autobusem a dále vlakem. Hurá !!!
Ve vlaku Pirát všem třem skupinám rozdal k velkým obálkám podivné lístečky s ještě podivnějším textem. Co s tím. Někteří jedinci místo luštění nemohli zvědavostí vydržet a tak dlouho prstíčkem do zalepené obálky šťourali až se do ní prošťourali. Naštěstí jen málo, protože ostatní přítomní je včas zarazili. Cesta rychle ubíhala a rozluštění děsivého tajného textu všichni nakonec zvládli na výbornou.
Jinolice – první skupina s děsem v očích opouští náš vlak. Poslední zamáčknutí slziček v oku, zamávání a my jedeme dál.
Libuň – konečná pro všechny. Druhá skupina rozbaluje poničenou obálku a odhaluje její obsah.
Třetí skupina spěchá ke kostelu kde mají i oni otevřít záhadnou obálku.
Co dělá týlová skupina číslo čtyři? V naprostém klidu dává poslední pokyny a zvolna odchází do cíle výpravy.

Poznámka redakce
Zážitky z putování jednotlivých skupin budou zveřejněny po jejich zaslání. Je opravdu na co se těšit.

První skupina Myška s Mandarinkou a jejich dobrodružná cesta.
Jinolice = startovní stanice. Mapa, buzola a pokyny v obálce. Vlak odjíždí a my s obavami hledáme v mapě cestu. Chvíle dohadování uběhla a my se rozhodly pro (nejspíše) nejkratší cestu. Kozlov. Tam se máme dopravit. Pomohli nám domorodci, či lidé z volební místnosti. Jedna paní se před námi schovávala za roh, asi se nás bála, a jeden pán, nežli jsme se odhodlaly zazvonit, vylezl na balkón jen ve spodcích a rozhalené košili. Uznaly jsme, že tudy asi cesta nevede a raději šly zazvonit na někoho jiného. „Dobrý den, my jsme se asi ztratily, nevíte kudy se jde na Kozlov?“ „ To musíte tady rovně, pak doprava a tam už bude rozcestník.“ „ Děkujeme, nashledanou“ S radostí, že už jsme skoro v cíli a známe cestu, jsme se málem rozeběhly. Od louky, ve které jsme si nabraly do bot, vedla zelená turistická značka. Kopec. Jeho špička byla v mlze, takže jsme nevěděly, stoupáme, jinak bychom to nenazvaly kopec. Krpál to byl! S rudou tváří jsme dobily vrchol a daly si oběd. Minuty ubíhaly a my se začaly strachovat, že nejsme na správném místě. Přece jen by tu už někdo mohl být. Vytáhly jsme mapu a začaly hledat další možnosti naší cesty. V tom se zpoza rohu vynořil Píra s Kimem a v jejich závěsu Áťa. Prozkoumaly jsme tajemnou „díru“, s „dírou“ na konci. Jelikož jsme se narodily s pudem sebezáchovy, nikdo z nás se dolů nespustil.

Druhá skupina Bára, Lída, Katka a jejich ještě dobrodružnější cesta.
Stanice Libuň. Naše startovní místo a myslím, že po tomto dni o místech naší návštěvy, nebudu chtít ani slyšet.
Rozdělaly jsme mapu a snažily se zeseverovat, dále najít azimut 46 stupňů. Našemu buzolářskému stylu dalo by se říct odhad.,,Piráte? Je to Kozlov?“ hlásá Kačka do mobilu po té co prohrála kámen-nůžky-papír, kdo zavolá. ,,Jo to já nevím, já vám to nemůžu říct“ zahřmí zvučný hlas Piráta. Tak se snažíme znovu. Zavrhneme Kozlov a nacházíme další místo - Na Víně. ,,Ano to bude ono, Kozlov je moc jednoduchý.“ radujeme se jak jsme na to vyzrály. Kráčíme si cestou necestou, přes malé vesničky například Semínovu Lhotu, až uvidíme náš cíl. Procházíme polem, lesem, šplháme na posed, mimochodem krásně zařízený posed. Celý okobercovaný s na pohled ,,pohodlným“ křesílkem. Zakomponujeme do toho i stopování lesních zvířátek. Ve 12:00 se Pirát ozývá kde tedy jsme. Slušně odpovídám na všechny otázky a jistě zjišťujeme, že naše první mínění bylo zcela správné, tudíž že jsme úplně mimo. Jako Robinsoni jdeme podél železnice a naším dalším orientačním bodem je potůček. Střežíme ho jako oko v hlavě, ale cesta není zrovna vábná. Plno bahna, větve, trny a jiná havěť. Pomalu ztrácíme nervy. Nemáme ani páru o tom kde jsme, kudy jít a představa, že se tu najednou z lesa objeví hodná babička sovička s ukazatelem v ruce, byla už vůbec trochu moc. Z posledních sil vydrápaly jsme se na vyšší kopec a zjevily se u lesní školky. Zkusíme směr po kamenité cestě a ...stal se zázrak! Konečně jsme věděly kde jsme. Značená cesta! S mírně ironickým úsměvem kráčely jsme dál. Dalším příjemným překvapením byl pán s paní, kteří celkem ochotně napověděli kudy se dát. Šly jsme a šly, ale odbočka nikde. Jeden hovor od Piráta či Áti za druhým co zas tropíme a plný rad jak z této šlamastiky vyhrabat, napovídaly, že máme jít stále dál. V tom se lesem ozval nepřekonatelný šťastný řev po spatření ukazatele a dokonce i s nápisem Kozlov. Netušily jsme však kolik cenné energie budeme muset vydat. Na vršku nestojí žádná zřícenina podle našich snů, ale jen malá tajná chodbička se spícími netopýry. Přivítány bouřlivým potleskem, usedly jsme na klády k ohýnku a nechaly působit ten překrásný pocit vítězství. Po prohlídce chodby daly jsme se bezpečnou cestou zpět na zastávku Jinolice, kde jsme si v restauraci U Křemílka zahráli člověče nezlob se, napili se horkého čaje a někteří se pořádně najedli. Cesta vlakem byla jen poslední bod našeho dnešního programu k návratu domů.
Poslušně jsme si slíbily, že od teď ležíme v odborných ponaučeních a knížkách o orientaci a pracování s buzolou.
Ale musíme se přeci na závěr také pochválit, že jsme nezmatkovaly a i v situaci totální beznaděje a ztracení dostaly jsme se nějak ven a vlastně poznaly jsme kus kraje, všem neznámý.

Třetí skupina Kaktus, Hlůša a jak cestu k cíli prožili oni.
Dopoledne jsme vystoupili z vlaku na nádraží v Libuni. Ve skupině jsem byl s Hlůšou. Jako výchozí bod jsme měli kostel, od nádraží vzdálený asi 1km. Po chvíli jsme k němu dorazili a rozbalili obálku s buzolou, mapou a informacemi se směrem a vzdušnou délkou cesty. Chvíli jsme nad mapou bádali ale nakonec se nám ji podařilo zeseverovat a najít azimut. Vytipovali jsme několik míst odpovídajícím azimutu a délce a vyrazili jsme. Po chvíli jsme se zeptali nějakého pána na nejkratší cestu. Řekl nám, že máme jít po hlavní silnici a že po ní půjdeme asi 1km do vesnice Kněžnice. 1km to tedy nebyl, ale asi po půl hodině jsme tam došli. V Kněžnici jsme se optali nějaké paní na cestu směrem k námi vytipovanému místu. Ona nám docela podrobně vysvětlila kudy máme jít a kam dojdeme a tak jsme poděkovali a vyrazili. Zhruba po 2km jsme došli na křižovatku, kde nastalo dilema kam dál. Vybrali jsme cestu na zříceninu Kozlov, která byla naštěstí správně ( to jsme ale v té době nevěděli ). Ušli jsme cca 2km a dorazili k lesní cestě stáčející se neznámo kam. Na cestě jsme rozbalili mapu a dlouho přemýšleli kudy dál. Nakonec jsme to riskli a vydali jsme se po lesní cestě. Asi jen po dvaceti metrech jsme narazili na rozcestník, který nás dovedl na hřeben kopce, po kterém jsme se doškrábali až k Pirátovi. Na cílovém místě už na nás čekala Áťa, Pirát, Myška a Mandarinka.

Co dodat na závěr? Počasí nám, i když to zprvu tak nevypadalo, přálo. Akce se vydařila, není tedy co dodat.
Vlastně je! Po cestě do Jinolic byla v naší partě tak dobrá nálada, že jsme mávali každému autu. Řidiči a spolucestující se bavili s námi a na naše máváni nám odpovídali. Když nemohli mávat kvůli řízení tak alespoň troubili a mile se na nás smáli.